Zkouška svářitelnosti – SEP1390

Svařování je jedním z nejdůležitějších procesů spojování kovů, které má obrovský význam v mnoha odvětvích, jako je automobilový průmysl, stavebnictví nebo výroba strojů. Důležitým aspektem svářitelnosti není jen trvanlivost spojů, ale také vhodnost materiálů z hlediska svářitelnosti.

Svářitelnost jako technické téma se objevila ve dvacátých letech minulého století s zavedením svařování jako metody spojování konstrukčních prvků. S rozvojem svářecích technik a zaváděním na trh základních materiálů s stále vyššími pevnostními vlastnostmi se téma svářitelnosti stalo zvlášť důležitým v každodenní svářecí praxi. Při zkoumání svářitelnosti oceli je třeba věnovat pozornost těm faktorům, které mohou ovlivnit křehké praskání při svařování, a tím umožnit stanovení optimálních parametrů, které co nejméně ovlivňují tento jev [1]. O složitosti tématu svářitelnosti mohou svědčit rozmanité její definice, které někdy obsahují složitou formu a obecné obsahy, stejně jako desítky zkoušek svářitelnosti, používané při jejím určování. Jako technické téma se objevila ve dvacátých letech minulého století s zavedením svařování jako metody spojování konstrukčních prvků. S rozvojem svářecích technik a zaváděním na trh základních materiálů s stále vyššími pevnostními vlastnostmi se téma svářitelnosti stalo zvlášť důležitým v každodenní svářecí praxi. Zkouška svářitelnosti ohybem svařované desky má použití pro konstrukční oceli s minimální mezí plasticity 235÷355 n/mm čtvereční a tloušťkou výrobku min. 30 mm. Cílem provedené zkoušky je ověřit schopnost zkoumaného materiálu absorbovat praskliny, přičemž se zkoumá, zda je povrchová prasklina vzniklá ve vykonaném sváru absorbována při trvalém napětí tepelnou ovlivněnou zónou nebo základním materiálem.

Metalický materiál je svářitelný do určité míry, při použití dané metody svařování a v daném případě použití, pokud umožňuje, při zohlednění příslušných pro daný případ bezpečnostních opatření, provedení spoje mezi spojovanými prvky se zachováním metalické kontinuity a vytvoření svářeného spoje, který splňuje požadavky přejímky. Na tomto základě vznikl nejstarší, široce používaný rozdělení, které rozlišuje [2]:

– svařitelnost metalurgickou (spojenou s vlastnostmi použitých materiálů, závislou na chemickém složení a mikrostruktuře oceli, obsahu plynů a nečistot atd.);

– svařitelnost konstrukční (vyplývající z druhu svařované konstrukce a její tuhosti, druhu a průřezu svárů a spojovaných prvků);

– svařitelnost operativní – technologickou (spojenou s vybranou metodou svařování a závislou na podmínkách svařování, tj. intenzitě svařovacího proudu, průměru elektrody, rychlosti svařování, technice svařování, teplotě svařovaného prvku);

– teoretické metody, týkající se především lokální svářitelnosti a zaměřené na analýzu přeměn oceli v procesu svařování a analýzu vlastností materiálu v tepelně ovlivněné zóně;

– praktické metody, zahrnující obecné otázky svářitelnosti, včetně jevu praskání, který se vyskytuje ve svarech během procesu svařování, bezprostředně po jeho ukončení a v období následujících několika dnů (prakticky 48 h).

Příklad zkoušky SEP